Vlastně by už tento blog měl skončit. Kniha je napsaná a na pultech knihkupectví, takže o čem vlastně ještě blogovat? Jenže napsat knihu, to je jen polovina práce. O knize je třeba říct lidem. A tak jsem se vydal do televize.
V zákulisí brněnského studia, ze kterého se vysílá pořad Dobré ráno, je už před šestou ranní živo. Kameramani a kameramanky sedí za svými přístroji, další lidé sledují monitory, nebo pijí kafe. Na gauči pro hosty sedí postarší strýc s vlasy po stranách a s černými brýlemi v ruce. Asi další host.
“Máte všechno mistře?”
Takže se pána hosteska. Hostesku v televizi poznáte podle mikrofonu a sluchátka v uchu, něco jako pilot helikoptery, ale o dost hezčí. “Ano, děkuji.” Odvětil.
Mistře? Přehrávám si v hlavě známé osobnosti. Je jich žalostně málo. Já kulturní ignorant zkrátka známé tváře nezvládám.
Nafasuji mikrofon a usazuji se do volného křesla. Musím říct, velmi pohodlné. Hosteska, mi přinesla čaj, tak upíjím a čekám, co bude dál. Běží první minuty vysílání, obraz vidím na monitoru a zvuk mám naživo zpoza závěsu.
“Pane Hejma, mohl byste se jít připravit?” Aha! To jméno je mi povědomé. Ale až po další půl hodině mi došlo, že je to Ondřej Hejma ze Žlutého psa.
Za chvíli už jsem na řadě já, usedám s moderátory ke stolečku a padají první dotazy. Jen jsem se trochu rozkoukal a je tu konec prvního vstupu. “Na řadě budete opět za půl hodiny.” odvádí mě hosteska zpět do zákulisí.
Určitě vás zajímá, jak se rozhovor v televizi chystá a zda jsem měl otázky předem.
Ne, neměl. Vše jede naživo a padají otázky, co moderátory právě napadne, i když to má svou koncepci. V živém vysílání není čas na výmluvy ani rozmýšlení, musí se odpovídat rovnou. A tak mě moderátoři několikrát nachytali na švestkách, třeba: “Jak jste využil zkušenosti z Hnutí Brontosaurus, kde jste opravoval hrady a zámky?”
A zpět do zákulisí. Když se Ondřej Hejma odpoutal od chatu s diváky, tak jsem se odvážil dotazu. “Já jsem v televizi poprvé a jsem překvapený, jak to, že je ve studiu tolik lidí?” Ze svého křesla jsem napočítal asi 15 členů štábu, k tomu moderátoři, hosté a rosnička. Prý je to právě kvůli tomu, že se vysílá živě. Živé vysílání je jako stroj. A také že jo, rozpis, kdy kdo nastupuje je na vteřinu přesný.
Dvě hodiny utíkaly, blížila se osmá a poslední vstup. Kuchaři dovařili a dosmažili. Další hosté pozvali na výstavu o objevování vesmíru, sbalili roll-up s kosmonautem a vydali se domů. Dívám se na monitor, jak Hejma ve studiu očichává výtvory kuchařů a tiše závidím. A už ho vidím, jak nese tác s laskominami do zákulisí.
“Dejte si.” Chapadlem z chobotnice nepohrdnu.
Poslední vstup a konec, balím si věci v šatně, vracím se znovu do studia vrátit zapomenutý mikrofon, a hurá na vlak a domů.
Opravdu! Už chápu, kde autorka blogu o trapasech herců Kafe a cigárko bere tolik inspirace pro vtipné historky. Mě stačila obyčejná návštěva v televizním studiu.
O zákulisí jste si přečetli, teď se podívejte na verzi pro veřejnost:
http://www.ceskatelevize.cz/porady/10435049455-dobre-rano/315292320020018/video/
